Svět podle Janusze Korwina-Mikkeho: státní děti, padělatelé a další paradoxy

Janusz Korwin-Mikke je již léta známý svými výroky, které balancují na hranici provokace a hořké pravdy. Tento zkušený politik a publicista s oblibou se pouští do citlivých témat – od rodinné politiky přes důchodový systém až po ekonomiku – a své soudy vždy koření značnou dávkou ironie. V nedávném rozhovoru opět nezklamal: sypal bonmoty, které některé rozesmály k slzám a jiné uvedly do úžasu. Za humorným obalem jeho slov se však skrývají teze, které Korwin-Mikke prezentuje jako logické a důsledné, i když ne všichni sdílejí jeho způsob uvažování.

Rodina vs. stát: kdo má děti?

Na otázku o příčinách nízké porodnosti v Evropě Korwin-Mikke odmítá obvyklá vysvětlení ve svém typickém stylu. Argument, že si mladí lidé dnes nemohou dovolit děti, označuje za naprostý nesmysl. „Děti vždy měli chudí, ne bohatí,“ poznamenává střízlivě a připomíná historickou realitu. „Tvrdit, že si lidé nemohou dovolit mít děti, je naprostý nesmysl,“ dodává s přesvědčením. Pokud to nejsou materiální otázky, které brání Polákům a Evropanům v rozšiřování rodin, tak co tedy? Korwin-Mikke uvádí dvě hlavní příčiny – obě podle jeho názoru vyplývající z nadměrného zasahování státu. Současné demografické výzkumy poukazují na mnohem širší spektrum příčin poklesu porodnosti – od kulturních změn přes urbanizaci až po odkládání rozhodnutí o trvalých vztazích. Korwin-Mikke však tyto vysvětlení vědomě odmítá a považuje je za druhořadé ve srovnání s rolí státu a jeho zásahy do rodinného života.

Prvním viníkem je odebrání dětí rodině všemocným státem. Korwin to ilustruje výrazným příkladem: „Pokud dám dítěti na zadek, můžu jít sedět – tedy porušil jsem zadek státního majetku,“ posmívá se a záměrně zveličuje situaci. V minulosti, když došlo k rodinné tragédii, soucit patřil matce a otci. Dnes – argumentuje politik – je dítě považováno za majetek státu, za který stát rodiče soudí. Úředníci rozhodují, zda je třeba dítě očkovat, jaký má být jeho vzdělávací program a dokonce i to, jak ho rodiče mohou disciplinovat . V důsledku toho se podle Korwin-Mikkého role rodiče omezila na roli dozorců hlídajících „státní dítě”. Je třeba zdůraznit, že Korwin-Mikke zde používá vědomou nadsázku a rétorickou provokaci, nikoli doslovný popis platného práva. Jeho cílem je vyostřit spor a upozornit na – podle jeho názoru – nadměrnou kontrolu státu nad výchovou dětí.

Z tohoto pohledu dochází Korwin k šokujícímu závěru: pokud potomci již ve skutečnosti nepatří rodičům, přestává mít snaha o výchovu další generace smysl. "Pokud jsou děti státní, proč rodit a produkovat státní děti? Otrok přece nebude plodit děti pro svého pána," nadhazuje provokativně. Tato zvrácená metafora otroka a pána zasahuje jádro jeho argumentace. Občané, stejně jako poddaní státu, nevidí důvod, proč "vyrábět" děti, když plody jejich úsilí stejně převezme panský dvůr. Korwin-Mikke naznačuje, že lidé tuto závislost podvědomě cítí - a reagují vzpourou tím nejjednodušším možným způsobem, že se zdrží plození dětí.

Druhý důvod nižší porodnosti spatřuje v tom, že... důchodový systém. Podle Korwin-Mikkeho zavedení státních důchodů podkopalo přirozenou motivaci k zakládání velkých rodin. V minulosti byly děti "investicí" do stáří - byly to ony, kdo se měl o své rodiče na sklonku jejich života postarat. Nyní, když roli opatrovníka převzala sociální pojišťovna a státní důchod, se logika mnoha lidí zjednodušila: když mě ve stáří bude živit stát, proč potřebuji děti? - to je nevyslovený závěr, který Korwin-Mikke zřejmě přisuzuje moderní společnosti. Brutální? Možná, ale podle něj je to právě tento mechanismus, který nepozorovaně funguje v pozadí. Sociální stát paradoxně odrazuje od potomků, neboť rodinám bere jak odpovědnost, tak i užitek z výchovy dětí. Tímto způsobem, uzavírá Korwin, rozsáhlý systém sociálního zabezpečení podkopává sám sebe a vede k demografické krizi.

Je příznačné, že rostoucí demografická krize dnes stále výrazněji podkopává stabilitu důchodových systémů, což paradoxně částečně potvrzuje diagnózu Korwin-Mikkého – stát tím, že přebírá odpovědnost za stáří občanů, sám se zbavuje základů, na nichž měl tento systém spočívat.

Pravé nebo falešné peníze - kdo tu krade?

Korwin-Mikke se stejnou zuřivostí útočí na ekonomická témata, zejména tam, kde cítí v systému faleš nebo pokrytectví. Inflaci bez obalu označuje za skrytou daň, a dokonce za formu loupeže páchané na občanech. Vysvětluje to svým typickým obrazným způsobem: když vláda tiskne peníze a zvyšuje jejich množství v oběhu, reálná hodnota našich úspor klesá. "Místo 100 zlotých mi v kapse zůstane 50 a zbylých 50 má vláda, " vypočítává Korwin-Mikke a na jednoduchém příkladu ukazuje, jak klesá kupní síla peněz. Tím, že stát záměrně vyvolává inflaci, odebírá občanům polovinu úspor - možná ne přímo do trezoru, ale prostřednictvím růstu cen, který hodnotu bankovek nahlodává. Těžko najít přímočařejší přirovnání. V Korwinových ústech se tisk peněz rovná krádeži, která se od obyčejné loupeže liší pouze rafinovaností provedení.

Když už mluvíme o zlodějině, Korwin-Mikke jde ještě o krok dál a klade zvrácenou otázku: kdo způsobuje menší zlo - padělatel peněz, nebo vláda, která řídí tiskárny bankovek? Jeho odpověď opět vyvolává úsměv, ale zároveň nutí k zamyšlení: "Je lepší, když peníze přidá padělatel, než když to udělá vláda, " tvrdí s jiskrou ironie. Proč? Protože podle Korwina soukromý padělatel, i když pracuje nelegálně, má alespoň lidské potřeby a nové peníze utratí v reálné ekonomice. "Takový padělatel si za ně koupí židli, stůl ..... tj. dá práci řemeslníkům". - argumentuje se zvráceností. Peníze půjdou truhláři nebo obchodníkovi a budou obíhat na trhu. "Kdežto když to udělá vláda, koupí za to nějaké radary na měření rychlosti, obušky pro policii...". - Korwin-Mikke dodává a nikdy nevynechá příležitost, aby do těch, kdo jsou u moci, píchl. V jeho malebném přirovnání vystupuje padělatel téměř jako dobrodinec a stát jako ten, kdo plýtvá prostředky na byrokracii a aparát útlaku. Korwin-Mikke samozřejmě neschvaluje skutečné padělání bankovek - to je záměrná hyperbola. Chtěl tím říci, že stát nikdy nešetří na náš úkor tak efektivně, jako by šetřil trh (dokonce i černý trh). Jeho poselství je jasné: je lepší nechat peníze v rukou občanů - jinak nahrávají množícím se "rychlostním radarům" a dalším pochybným výdajům úřadů.

Korwin-Mikke také s nedůvěrou pohlíží na velké finanční hráče, kteří podle jeho názoru dokážou využívat mezery v systému podobně jako vlády. Zmiňuje mimo jiné obvinění vznesená v 90. letech proti Georgi Sorosovi z manipulace s měnovými trhy. Ačkoli Soros tvrdil, že takové operace nepřinášejí reálný zisk, Korwin-Mikke přesvědčuje, že tržní praxe opakovaně ukázala něco jiného. Připomíná přitom své vlastní zkušenosti z dob komunistického Polska, kdy hraní na různých burzách a časové rozdíly umožňovaly – při vhodných kontaktech – generovat téměř jisté zisky. Pro Korwina je to důkaz, že teoretické „pojistky” trhu často selhávají v konfrontaci s lidskou vynalézavostí.

Ironie, která vás donutí přemýšlet

Těžko bychom hledali znepokojivějšího komentátora reality, než je Janusz Korwin-Mikke. Jeho výroky baví a šokují, ale nikdy nenechávají posluchače lhostejným. Pod ostrými frázemi se skrývá ucelený obraz světa: hluboká skepse vůči státní všemocnosti a přesvědčení, že lidskou povahu - ať už jako rodiče, nebo jako finančníky - nelze obelstít systémovými triky. Korwin vtipně odhaluje paradoxy: ukazuje otce jako otroka zbaveného vlastních dětí nebo konfrontuje padělatele bankovek s centrální bankou. Zpočátku to zní jako vtip nebo provokace, ale po zamyšlení to utkví v paměti jako hořká reflexe.

Můžete nesouhlasit s tezami Korwin-Mikkého, můžete je zesměšňovat nebo odsuzovat – ale těžko mu lze upřít inteligenci a důslednost v myšlení proti proudu. Díky jeho ostrému, ironickému jazyku je i ta nejostřejší kritika systému podána jako brilantní aforismus. Provokace však není totéž jako pravda. Korwin-Mikke vědomě balancuje na hranici přehánění a považuje ji za nástroj intelektuálního testu – kdo se zastaví u pobouření a kdo se pokusí sledovat logiku stojící za kontroverzním srovnáním.

V důsledku toho kontroverzní slova Korwina žijí vlastním životem a vyvolávají diskuse, které daleko přesahují politické kruhy. A právě o to mu asi jde: aby se někdo v záplavě korektních výroků zastavil a zamyslel se, třeba i podnícen výrokem o „státních dětech” nebo „lepším padělateli”. Korwin-Mikke se směje systému – a my, ať chceme nebo ne, přemýšlíme spolu s ním.

‍