Svět podle Janusze Korwina-Mikkeho: státní děti, padělatelé a další paradoxy

Janusz Korwin-Mikke je už léta známý svými výroky, které balancují na hranici provokace a hořké pravdy. Tento zkušený politik a publicista se rád pouští do citlivých témat - od rodinné politiky přes důchodový systém až po ekonomiku - a své soudy vždy okořeňuje velkou dávkou ironie. V nedávném rozhovoru opět nezklamal: posypal ho bonmoty, které některé lidi rozesmějí a jiné ohromí. Pod humorem se však skrývají vážné a dokonce brutálně logické pointy.

Rodina vs. stát: kdo má děti?

Když se Korwin-Mikke ptá na příčiny nízké porodnosti v Evropě, odmítá svým typickým stylem populární vysvětlení. Argument, že mladí lidé si dnes nemohou dovolit děti, označuje za naprostý nesmysl. "Vždycky to byli chudí, kdo měl děti, ne bohatí," poznamenává střízlivě a připomíná historické reálie. "Tvrdit, že si lidé nemohou dovolit děti, je naprostý nesmysl," dodává přesvědčeně. Pokud to nejsou materiální problémy, které Polákům a Evropanům brání v rozšiřování rodin, tak co to je? Korwin-Mikke poukazuje na dva hlavní důvody - oba jsou podle něj způsobeny přílišnými zásahy státu.

Prvním viníkem je odebrání dětí z rodiny všemocným státem. Korwin to ilustruje na křiklavém příkladu: "Když dám dítěti přes zadek, můžu jít do vězení - jinými slovy, porušil jsem zadnici státního majetku". - Posmívá se a záměrně vyostřuje obraz. Za starých časů, když došlo k rodinné tragédii, patřil soucit matce a otci. Dnes, tvrdí politik, se s dítětem zachází jako s majetkem státu, za který stát činí odpovědnými rodiče. Jsou to úředníci, kdo rozhoduje o tom, zda je třeba dítě očkovat, jaký má být jeho vzdělávací program, a dokonce i o tom, jak může rodič dítě ukáznit. V důsledku toho se podle Korwin-Mikkeho role rodiče zredukovala na roli dozorce, který hlídá "státní dítě".

Z tohoto pohledu dochází Korwin k šokujícímu závěru: pokud potomci již ve skutečnosti nepatří rodičům, přestává mít snaha o výchovu další generace smysl. "Pokud jsou děti státní, proč rodit a produkovat státní děti? Otrok přece nebude plodit děti pro svého pána," nadhazuje provokativně. Tato zvrácená metafora otroka a pána zasahuje jádro jeho argumentace. Občané, stejně jako poddaní státu, nevidí důvod, proč "vyrábět" děti, když plody jejich úsilí stejně převezme panský dvůr. Korwin-Mikke naznačuje, že lidé tuto závislost podvědomě cítí - a reagují vzpourou tím nejjednodušším možným způsobem, že se zdrží plození dětí.

Druhý důvod nižší porodnosti spatřuje v tom, že... důchodový systém. Podle Korwin-Mikkeho zavedení státních důchodů podkopalo přirozenou motivaci k zakládání velkých rodin. V minulosti byly děti "investicí" do stáří - byly to ony, kdo se měl o své rodiče na sklonku jejich života postarat. Nyní, když roli opatrovníka převzala sociální pojišťovna a státní důchod, se logika mnoha lidí zjednodušila: když mě ve stáří bude živit stát, proč potřebuji děti? - to je nevyslovený závěr, který Korwin-Mikke zřejmě přisuzuje moderní společnosti. Brutální? Možná, ale podle něj je to právě tento mechanismus, který nepozorovaně funguje v pozadí. Sociální stát paradoxně odrazuje od potomků, neboť rodinám bere jak odpovědnost, tak i užitek z výchovy dětí. Tímto způsobem, uzavírá Korwin, rozsáhlý systém sociálního zabezpečení podkopává sám sebe a vede k demografické krizi.

Pravé nebo falešné peníze - kdo tu krade?

Korwin-Mikke se stejnou zuřivostí útočí na ekonomická témata, zejména tam, kde cítí v systému faleš nebo pokrytectví. Inflaci bez obalu označuje za skrytou daň, a dokonce za formu loupeže páchané na občanech. Vysvětluje to svým typickým obrazným způsobem: když vláda tiskne peníze a zvyšuje jejich množství v oběhu, reálná hodnota našich úspor klesá. "Místo 100 zlotých mi v kapse zůstane 50 a zbylých 50 má vláda, " vypočítává Korwin-Mikke a na jednoduchém příkladu ukazuje, jak klesá kupní síla peněz. Tím, že stát záměrně vyvolává inflaci, odebírá občanům polovinu úspor - možná ne přímo do trezoru, ale prostřednictvím růstu cen, který hodnotu bankovek nahlodává. Těžko najít přímočařejší přirovnání. V Korwinových ústech se tisk peněz rovná krádeži, která se od obyčejné loupeže liší pouze rafinovaností provedení.

Když už mluvíme o zlodějině, Korwin-Mikke jde ještě o krok dál a klade zvrácenou otázku: kdo způsobuje menší zlo - padělatel peněz, nebo vláda, která řídí tiskárny bankovek? Jeho odpověď opět vyvolává úsměv, ale zároveň nutí k zamyšlení: "Je lepší, když peníze přidá padělatel, než když to udělá vláda, " tvrdí s jiskrou ironie. Proč? Protože podle Korwina soukromý padělatel, i když pracuje nelegálně, má alespoň lidské potřeby a nové peníze utratí v reálné ekonomice. "Takový padělatel si za ně koupí židli, stůl ..... tj. dá práci řemeslníkům". - argumentuje se zvráceností. Peníze půjdou truhláři nebo obchodníkovi a budou obíhat na trhu. "Kdežto když to udělá vláda, koupí za to nějaké radary na měření rychlosti, obušky pro policii...". - Korwin-Mikke dodává a nikdy nevynechá příležitost, aby do těch, kdo jsou u moci, píchl. V jeho malebném přirovnání vystupuje padělatel téměř jako dobrodinec a stát jako ten, kdo plýtvá prostředky na byrokracii a aparát útlaku. Korwin-Mikke samozřejmě neschvaluje skutečné padělání bankovek - to je záměrná hyperbola. Chtěl tím říci, že stát nikdy nešetří na náš úkor tak efektivně, jako by šetřil trh (dokonce i černý trh). Jeho poselství je jasné: je lepší nechat peníze v rukou občanů - jinak nahrávají množícím se "rychlostním radarům" a dalším pochybným výdajům úřadů.

Korwin-Mikke se rovněž obává velkých finančních hráčů, kteří mohou stejně jako vlády manipulovat systémem podle vlastních představ. Připomíná historii obvinění George Sorose, který byl v 90. letech obviněn z úmyslné manipulace s asijskými měnami. Soros se tehdy hájil tím, že na takové operaci nelze vydělat (protože zisk ze zvýšení kurzu se rovná nákladům vynaloženým na jeho zvýšení). Korwin však nad tím jen kroutí hlavou. Praxe podle něj ukazuje opak - vždy se najde skulinka, kterou šikovný investor využije. "Burzy mají různé otevírací doby ... chytrý finančník na tom dokáže vy dělat," poznamenává a cituje vlastní vzpomínky na komunistickou éru, kdy jako mladý ekonom na vlastní kůži viděl, jak cynické sázení na různých trzích může přinést obrovské zisky. Popisuje, jak se na vídeňské burze tajně skupovaly polské dluhy nastrčenými společnostmi - stačilo zavolat těsně před koncem obchodování a na několik hodin si vypůjčit miliony dolarů, aby se správným účetním trikem dosáhlo jistého zisku. Právě takový příběh Korwin s leskem v oku spřádá a dokazuje, že pro finanční žraloky není nic nemožné a že ekonomické teorie o "záchranných sítích" systému lze zařadit do říše pohádek. Když Soros řekne, že něco nejde, Korwin-Mikke opáčí: znamená to jen, že to udělá někdo chytřejší nebo lépe informovaný.

Ironie, která vás donutí přemýšlet

Těžko bychom hledali znepokojivějšího komentátora reality, než je Janusz Korwin-Mikke. Jeho výroky baví a šokují, ale nikdy nenechávají posluchače lhostejným. Pod ostrými frázemi se skrývá ucelený obraz světa: hluboká skepse vůči státní všemocnosti a přesvědčení, že lidskou povahu - ať už jako rodiče, nebo jako finančníky - nelze obelstít systémovými triky. Korwin vtipně odhaluje paradoxy: ukazuje otce jako otroka zbaveného vlastních dětí nebo konfrontuje padělatele bankovek s centrální bankou. Zpočátku to zní jako vtip nebo provokace, ale po zamyšlení to utkví v paměti jako hořká reflexe.

S Korwin-Mikkeho tezemi můžeme nesouhlasit, můžeme je zesměšňovat nebo odsuzovat, ale těžko mu upřít inteligenci a důslednost v myšlení proti proudu. Díky jeho břitkému, ironickému jazyku je i ta nejtvrdší kritika systému podána jako brilantní aforismus. Korwinova kontroverzní slova tak žijí vlastním životem a vyvolávají diskuse daleko za hranicemi politických sálů. A zdá se, že právě o to mu jde: aby se v záplavě korektních výroků někdo zastavil a zamyslel, třeba jen vyprovokován větou o "státních dětech " nebo "lepším padělku". Korwin-Mikke se směje systému - a ať chceme, nebo ne, divíme se spolu s ním.

‍